Další z mých studií věnovaných cirkusovému umění je tentokrát výsledkem dlouhodobého výzkumu a spojení obrovského koníčka a zájmu s mou profesí. Po sérii různých cirkusových námětů jsem se, coby etnolog a folklorista, zaměřil na pověry mezi těmito svébytnými lidmi, jejich zvyky a tradiční rituály, čemuž (ostatně jako i dalším tématům mých článků o cirkusovém poslání a živobytí) se u nás dosud ještě nikdo nevěnoval. Cirkusová kultura je přitom plná nejrůznějších zažitých pravidel a pověr, které si cirkusáci nesou již po staletí – jiné více, jiné méně, další se už bohužel téměř vytratily… Pověrčivost tohoto osobitého a tradičního společenství tak dodnes rozlišuje množství určujících obyčejů a omezení, které můžeme rozdělit do skupin zákazová, výstražná, doporučující aj.

Mezi světskými se po generace proto traduje a stále dodržuje, že smůlu a nezdar vystoupení např. přináší (poprvé jsem slyšel od paní K.Vallové) a za žádnou cenu si nesmí první vstupenku u kasy na nové štaci koupit stará bába; též pták, který vletí do manéže; paví peří, jež nesmělo být ani součástí kostýmu; smůlu představovalo i nošení zbraní během představení třeba v gitru (klec); dbalo se, aby se kostým nepřehodil přes postel, což znamenalo neúspěch čísla a půl roku by„spal kšeft“; někde v pátek necvičili; během cirkusového průvodu se nikdo nesměl ohlížet zpět; vyložené neštěstí nosilo pojídání arašídů, rozsypaná sůl nebo spaní pod celtou uvnitř cirkusu; artisti si nikdy nesedali z pisty směrem ven a tedy zády ke kruhu; manéž se nesměla čistit směrem k oponě, jinak by si kůň zlomil nohu nebo věřili, že stane-li se jedna nehoda, budou vždy následovat ještě druhá i třetí; staří klauni byli přesvědčeni o tom, že zlý osud přináší modrá barva a klaunů se nemělo dokonce dotýkat (dnes většinou zahajují představení podáváním ruky); nebo pískání píšťalky v zákulisí (dnes se jím povětšinou začínají představení a vrací publikum zpět do manéže po přestávkách) nebo že mnoho zelené barvy nepřináší úspěch (teď např. cirkus Rodolfo jezdil a dnes také cirkus Pacific jezdí se zeleným tentem) ; kufr se musel vždy zavřít; nenosil se hřebínek; do manéže se vstupovalo vždy výhradně pravou nohou; když artistovi jdoucímu na představení přes cestu přeběhla kočka neudělal krok, dokud mu přes cestu nepřeběhla jiná; první mast (stožár) nové sezóny stavěly cirkusácké děti a když zemřel cirkusák, všichni od cirkusu cítili povinnost přinést mu na hrob věnec, aby je brzy nečekal stejný osud…

A „svět cirkusu“ byl sešněrován mnoha dalšími pověrami, které mi mnozí potvrdili nebo jsem je nalezl v literatuře. Pan H.Stosch-Sarrasani třeba ve své knize z roku 1942 píše, že cirkusy dříve vozily prasátka pro štěstí, kdy třeba obchodní ředitelé si na ně byli před uzavřením kontraktů sáhnout; štěstí a úspěch naopak přinášelo, když se u předprodeje lístků objevil kominík, který si u pokladny třikrát řádně odplivnul nebo mrzák (hrbáč), jehož se cirkusáci snažili pohladit po hrbu; za šťastné zvíře je považován slon, kdy sloní hlava s chobotem nahoru je většinou zobrazována na plakátech a sloní chlupy z ocasu se nosily pro štěstí v kapsách; v konírnách pro štěstí byli kozli; velmi důležitou roli v životě cirkusových umělců i zvířat podnes hraje křest čerstvě narozených mláďat a svou úlohu měl i principálský cylindr, vysypaná sůl nebo osobní talismany a amulety artistů před vystoupením..

Signálem a výstrahou pro lidi od cirkusu bývala např. domluvená skladba, kterou spustila muzika vždy, když se cokoliv špatného dělo a každý hned věděl, že je něco v nepořádku. Komunita na tyto tradiční zásady stále dbá, i když jsem na několika příkladech také ukázal, že i pod cirkusovými šapitó se na mnohé z nich zapomíná či se zcela vytratily. Přesto je cirkusový svět pořád jedním z mála prostředí, kde takové pořádky stále důsledně přetrvávají neboť byly časem prověřeny..

Na závěr jsem si ponechal další krásnou (a ne moc rozšířenou a tedy málo známou) pověru, která se traduje a převyprávěli mi jí v artistické rodině cirkusového rodu Dvořáků (cirkusy Stefany, Vltava, Harlekýn, Star aj., kdy ještě babička vždy ráno před prvním vystoupením na novém place chodila s mákem kolem cirkusu a rozhazovala ho se slovy: „peněz jako máku, peněz jako máku…“ Pro velké množství takových pověr jsem jistě neuvedl všechny.

© Mgr.Pavel Vaculík 

Za doplnění budu rád na pavel.vaculik@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *